Článek mapující a shrnující všechny dostupné informace a dohry do budoucna po proběhlém UFC 140: Jones vs. Machida

Dohry po UFC 140: Jones vs. Machida

Kompletní výsledkový servis a kolo za kolem najdete v našem článku UFC 140: Jones vs. Machida - výsledky

Záznam celého PPV pak v nové sekci RIPY.

A jak to tedy nakonec celé proběhlo a co bude dál? Vezmeme to samozřejmě od hlavního zápasu večera.

Akce jako taková byla rozhodně úspěšná - hlavní zápasy velmi dramatické a většina z nich rozhodně obsahovala určitý náboj o kterém se dá dobře diskutovat, ať už je to Jonesova obhajoba, Nogueirova ruka či způsob, jakým si Nogueira mladší (resp. menší) poradil s Ortizem. Nebo ono KO Chang Sung Junga. Nicméně - nešlo o vyprodanou záležitost: tentokrát už to UFC rozhodně nemělo tak jednoduché, jako při předchozích návštěvách Toronta - ještě týden před akcí totiž bily zvony na poplach, že jsou stále lístky k dispozici (vzhledem k tomu, že předchozí akce se vyprodaly ještě v rámci před-předprodejů pro členy UFC klubu...). Hala se nakonec téměř naplnila, ale úplně plno nebylo. Ve výsledku to ale rozhodně stálo za to: Na místě se objevilo 18 303 diváků kteří na vstupném zaplatili cca 3,9 milionu dolarů. Předzápasy na ION TV sledovalo 808 000 diváků (nic extra, ale dalo se očekávat a navíc je to asi naposled, co se na Ion TV vysílalo) a do nějakého TV nebo PPV vysílání se nakonec probojovaly všechny zápasy s výjimkou jediného Bocek vs. Lentz). PPV odhady mluví o cca 440 000 prodaných PPV, což je pro UFC výborná zpráva, protože poslední dobou se nad 400 000 nedostali. Z Jonese tak zřejmě roste nová PPV hvězda, což UFC docela nutně potřebují.

A jsme-li tedy u toho Jonese: Jon Jones ve velmi dramatické záležitosti podruhé obhájil svůj titul a po více než třech letech nestability v polotěžké váhovce oficiálně začíná Jonesova éra. Lyoto Machida, který k titulovému zápasu přišel trochu nezaslouženě nicméně prokázal, že je pro Jonese těžkým stylistickým oříškem a rozhodně předvedl něco, co už proti Jonesovi asi 7 zápasů nikdo nedokázal, tedy: Vyhrál nad Jonesem kolo. Machida v prvním dokázal výborně pracovat se vzdáleností a poradil si i s Jonesovým dosahem, byl také prakticky první, kdo Jonese dokázal pořádně praštit. Jones tedy neabsolvoval obhajobu bez poskvrny, což je pro něj ale ještě cennější, než čistá demolice soupeře, protože se dlouho mluvilo o tom zda Jones vůbec umí přijmout ránu nebo ne a v tomto zápase Jones jednak prokázal, že ano, ale prokázal také, že se dokáže vypořádat s problémy a změnit taktiku, když je potřeba. Zápas pro něj nakonec rozhodl výborný poraz, drtivý loket který Machidu rozsekl a pak už Jonesův dosah který mu umožnil Machidu dost atypicky odškrtit do bezvědomí. Jones tedy vypadal výborně a zcela bezesporu z něj tento zápas vyrostla nová hvězda - ale řada fanoušků mu přesto nemůže přijít na jméno.  Trnem v oku je jednak Jonesova výhoda největšího dosahu v UFC (ani v těžké váze nikdo nedosáhne tak daleko), jednak ale jeho „hraní“. Jones totiž až příliš často působí dojmem, že má svou interakci s fanoušky a médii nacvičenou, že se snaží za každou cenu hrát správňáka a poněkud zastírá svůj skutečný charakter, což řada fanoušků považuje za pokrytecké. Samozřejmě, je tu problém, že Jonesovi do hlavy nikdo nevidí, takže těžko říct, jestli to hraje nebo ne, ale čas od času se vyskytnou nepřímé indicie které jeho popularitě (která je u jiných fanoušků naopak enormní) příliš nepomohou. Pro příklady ostatně není potřeba chodit daleko: Při zápase s Machidou Jones Machidu odškrtil do bezvědomí, ale jakmile rozhodčí zápas odmával, Jones Machidu prostě pustil a nechal spadnout na zem. To samo o sobě sice není moc ohleduplné, ale není to ani nic mimořádného. Problém je spíše v tom, že Jones si pak už Machidy vůbec nevšímal, až do okamžiku, kdy na něj po chvíli slavení trenér Jackson zavolal: „Běž zkontrolovat jeho stav, třeba ti to pomůže zvýšit popularitu u fanoušků." Jones pak skutečně šel Machidu zkontrolovat, jenže trenérův výrok zachytily kamery a to tedy Jonesovi příliš nepomohlo. Jackson se posléze snažil omluvit za nevhodnou volbu slov, ale příliš se mu to nedařilo, hlavní pointě se vyhnul. Jones s Machidou za svůj souboj inkasovali bonus 75 000 dolarů každý za zápas večera. O Jonesově letošním roku s čistými čtyřmi výhrami (Bader, Rua, Jackson, Machida) se začíná mluvit jako o nejlepším roku v MMA vůbec. Doposud se za nejlepší rok většinou považuje rok 2005 u Šoguna, který tehdy v PRIDE porazil Jacksona, Nogueiru, Overeema a Aronu. Co se budoucnosti pro Jonese týče: Sám Jones by si nyní rád dal pár měsíců pauzu - v nonstop zápasovém zápřahu už totiž jede více než rok a potřeboval by trochu odpočinku. Problém je v tom, že řada jiných šampionů je nyní zraněných, takže může existovat značný tlak na to Jonese opět poslat do akce. Mezi možnými soupeři jsou nyní hlavně dvě jména (s tím, že to třetí, tedy superfight s Andersonem Silvou nedávno zamítl sám Dana White): Rashad Evans (který půjde proti Davisovi na UFC on Fox 2), nebo Dan Henderson (který je nyní bez naplánovaného zápasu, ale který už se na Twitteru veřejně zasazuje o zápas s Jonesem s tím, že jeho atomová pravačka by Jonese rozhodně mohla prověřit důkladněji).

V dalším zápase Frank Mir vs. Antonio Rodrigo Nogueira se Frank Mir zapsal do historie jako první člověk, který v kariéře porazil Nogueiru submisí. Vzhledem k tomu, že Mir byl loni také prvním, kdo Nogueiru porazil TKO, tak Mir prostě na Nogueiru umí. Nicméně - nebylo to tak jednoduché jak to zní. Nogueirovi totiž vyšel úvod zápasu o dost lépe než Mirovi a Mir byl v půlce kola tím, kdo se po zásahu pravým hákem otřesen kácel k zemi. Nogueira na něj skočil a snažil se ho dorazit GNP, pak ale udělal zásadní chybu a jde po gilotině. Tu Mir ubrání, obživne, dostane Nogueiru pod sebe a pak zaútočí na nekompromisní kimuru. Udrží chladnou hlavu i během pozičních změn a kimura je stále tam. Nogueira odmítá vzdát - a tak mu Mir láme ruku. Vypadalo to na rameno, ale naštěstí šlo opravdu jen o zlomenou ruku - a Mir má tak na kontě druhý podobný zákrok (kdysi zlomil ruku Timu Sylviovi). Nogueira si za to nicméně může sám. Mir vyhrává 75 000 za bonus večera a přesouvá se mezi divizní špičku, Nogueirova budoucnost je s velkým otazníkem. Dana White si není jistý, jestli chce aby Nogueira pokračoval a bude záležet samozřejmě také hlavně na tom, jak dobře a jak rychle dá Nogueira svou ruku dohromady. White ho letecky transportoval do Las Vegas k UFC lékaři, ten odhadl rekonvalescenci na 5-6 měsíců s tím, že Nogueira nebude potřebovat operaci, ale cca týden poté se objevila zpráva, že Nogueira na operaci přece jen půjde (takže to možná bude na déle). Kariéra legendy se tak hodně nachýlila, Nog na tom prostě už zdravotně není úplně nejlépe.

O poznání lépe se vedlo mladšímu z bratrů Nogueirů, Antonio Rogerio Nogueirovi. Ten se střetl s Tito Ortizem. Nogueira před zápasem prohlašoval, že hodně zapracoval na svém zápase a bylo to vidět - Ortizův úvodní double leg Nogueira ubránil a pak už byla jeho boxerská převaha jasná - tu pak korunoval kolenem kterým Ortizovi zlomil žebra (na stejném místě jako zasáhl Evans), Ortiz se poroučel k zemi a Nogueira ho dorazil. Cenný skalp, ale stejně jako u legendy Nogueiry staršího i u Ortize je další pokračování kairéry trochu nejisté. Dana White už by Ortize asi v kleci raději neviděl a i Ortiz začíná v interview připouštět, že je na konci své profi kariéry. Podle všeho má Ortiz smlouvu ještě na jeden zápas a hodlá jí kompletně vyčerpat - zápasem příští rok by totiž jeho kariéra oficiálně trvala 15 let a to je prý cíl, který si před sebe Ortiz postavil. Takže ještě jeden zápas a bude po patnácti letech čas říct "mám dost." Ortiz by měl nesporně skončit jako člen Síně slávy a už rozhodně nepotřebuje nikomu nic dokazovat.

Co se dalších zajímavějších zápasů týče:

Mark Hominick který do zápasu proti Chang Sung Jungovi nastupoval po neúspěšném útoku na Aldův titul (ale s Aldem vydržel pět kol) si v kleci moc nepobyl. Hned první útok provedl celkem zbrkle a Hominick, jeden z nejtechničtějších postojářů divize byl velmi netradičně knockoutován. Korejskému borci který je samé překvapení tak patří velmi cenné vítězství za pouhých 7 vteřin které výtečným způsobem odstartovalo PPV. Jung nyní patří do trojice potenciálních vyyzvatelů o titul, Hominick se propadá níž. Jung si pochopitelně vysloužil bonus 75 000 dolarů za KO večera.

Dennis Hallman tentokrát nastoupil v normálních trenkách (UFC ho za ty poslední kupodivu nevyhodilo), ale příliš si u vedení stejně nešplhl: Hallman totiž poměrně o dost nenavážil a tak měl karty rozdané jasně: přešlap s trenkami, nenavážení a prohra by byla absolutně smrtící kombinace. Hallman to také věděl a tak alespoň svou velikostní převahu zužitkoval během prvního kola a RNC porazil v prvním kole výrazně menšího Makdessiho. Sám také po zápase říkal, že velmi dobře věděl, že musí vyhrát a také že na to vítězství díky nenavážení není příliš hrdý a rozhodně si nemyslí, že by ho to mělo někam posunout.

Constantinos Phillippou, který zatím chodil proti hodně těžkým soupeřům konečně dostal někoho zvládnutelného a ačkoli je Jared Hamman známý tím, že hodně vydrží, tentokrát mu to vůbec nepomohlo a Phillippou ho na několikrát dorazil během prvního kola.

Igor Pokrajac si velmi rychle TKO poradil s favorizovaným Kryzstofem Sozsynskim. Ten byl zasažen v jedné z prvních výměn a do zápasu se tak už vlastně nikdy pořádně nedostal.

Jake Hecht vyhrál velice zajímavou technikou - kterou teď možná budeme vídat mnohem častěji. V jednu chvíli na něm totiž během druhého kola visel Rich Attonito a snažil se mu podtrhnout nohy u pletiva. Tedy celkem běžná pozice. Hecht ale vzal zboku Attonita loktem do hlavy takovým způsobem, že ho napůl omráčil a pak už ho vcelku rychle dorazil. Zápasníci jsou proti podobným loktům v této situaci hodně zranitelní a jestli si teď bránící se borci častěji uvědomí, že i z téhle pozice se dá zápas ukončit, pokud se do toho pořádně opřete, tak nás v budoucnu můžou čekat mnohá stylová TKO :)

V méně zajímavých zápasech pak John Cholish porazil TKO Mitcha Clarka v druhém kole po nádherné skrumáži kdy použil parádní kimuru k přetočení Clarka. Sekvence krásně rychlá a koukatelná. Brian Ebersole těsně přebodoval Claude Patricka, těsně bodoval také Yves Jabouin nad Walelem Watsonem a poměrně jasně porazil Mark Bocek Nika Lentze. Na tomto zápase byly zábavné jen pozápasové stížnosti Lentze, že Bocek ho shora kontroloval příliš neaktivně a rozhodčí měl zápas častěji stavět. Kontrola shora je přitom hlavní zbraní Lentze a podobně opřipomínkovat by šla řada jeho zápasů.

Vybrané statistické zajímavosti:

• Jona Jonese trefili 71 údery André Gusmao a Stephan Bonnar - v Jonesových prvních dvou zápasech v UFC (a jediných dvou ve kterých Jones vyhrál na body).  Dalších osm soupeřů ho trefilo dohromady jen 64.
• Machida ubrání v průměru 83,3% porazů. Tím je s Yushinem Okamim na sedmé příčce UFC žebříčeku. Jones ho dostal na zem jen jednou, ale stačilo to.
• Jones nyní obhájil titul 2x. Je prvním borcem v polotěžké váze s více než jednou obhajobou od roku 2006 kdy třikrát obhájil Chuck Liddel.
• Jonese ještě nikdo nedokázal dostat na zem. Machida to zkusil jednou.
• Machida trefil proti Jonesovi 34% podstatných úderů. Výrazně horší, než jeho obvyklý průměr 58,2 (který z něj dělá sedmého nejpřesnějšího borce v UFC).
• Frank Mir má na kontě už 20 pokusů o submisi. To ho kvalifikuje na šestou příčku v UFC (s Kampmannem, Lauzonem a Millerem). Kimura proti Nogueirovi bylo jeho osmé UFC vítězství submisí (dvakrát submise večera). Nogueira byl od zahájení kariéry submisí neporažen 4564 dní. Nogueira na Mirovi nabodoval o 35 úderů víc, než Mir na něm.
• Tito Ortiz v UFC kleci strávil celkem 4 hodiny, 45 minut 53 vteřin. Víc času v kleci strávil jen B.J. Penn. Ortiz za kariéru nabodoval 1211 úderů (devátý v UFC). Tentokrát přispěl ale jen 13. Nogueira naopak zabodoval 54 podstatnými údery, což je jeho zápasový UFC rekord.
• Claude Patrick ubránil proti Ebersolemu 10 porazů. Výsledku to ale nepomohlo a přišel o svou sérii 13 zápasů bez porážky.
• Jungův sedmivteřinový knockout Marka Hominicka dorovnal UFC rekord který drží Todd Duffee z UFC 102.
• Hallman přebodoval Makdessiho na údery 40:0. RNC vyhrál 18. zápas kariéry.
• Mitch Clarke měl v podstatných úderech bídnou bilanci 13%. Zkusil jich 131, ale trefil jen 17