Zbožňuji Rockyho. Znáte to vášnivé finále, kdy hlavní hrdina s obličejem od krve po dlouhém a vyčerpávajícím boji stojí taktak na nohou a stále dokola volá svoji milovanou Adrien? Romantika jako blázen, žádné oko nezůstane suché. Po těch letech sledování Rockyho jsem se rozhodla, že je na čase, abych zašla na opravdový zápas a zjistila, jak moc (ne)romantické to ve skutečnosti je.
Poslední březnovou neděli se na pražské Slavii konal již potřetí turnaj s názvem Hell Cage. Už ten název zněl drsně. Když jsem se dozvěděla, že jde o MMA (Mixed Martial Arts), nic moc mi to neříkalo. Snad jen, že to je ultimátní zápas, tedy do absolutního rozhodnutí. Ale ani to mi moc nepomohlo. Mé nadšení z toho, že poprvé uvidím opravdový boj, začalo postupně opadávat s varováním přátel, že opravdu není o co stát. Ale jak vlastně takový zápas MMA vypadá, mi nikdo nebyl schopen vysvětlit. Tak co na tom všichni mají, když to ani neviděli?
Klec. To bylo první (kromě neuvěřitelného množství holohlavých mužů), co mě v přeplněné hale upoutalo. Takže oni se budou prát v kleci? Až později se ukázalo, že klec má především bezpečnostní důvody. U MMA je totiž nebezpečí vypadnutí zápasníků z ringu dost vysoké. Jelikož jsem celou svou návštěvu na Hell Cage brala jako překvapení, nezjišťovala jsem si o něm, ani o MMA dopředu vůbec nic. Jaký byl můj údiv, když jsem zjistila, že na programu je deset zápasů (podle obrázků na plakátu jsem čekala čtyři). Deset zápasů o třech pětiminutových kolech, s tím tady budu do rána, povzdychla jsem si. Už při pohledu na první zápas mi však bylo jasné, že doma budu mnohem dříve. Na to, co jsem ten večer měla vidět, mě nemohlo připravit ani letité sledování Rockyho. Když do klece vstoupili první dva zápasníci za zvuku tvrdého rocku, první co jsem si řekla, bylo jen: „Jé, ti jsou maličcí!“. Zápasníci kolem sebe chvíli kroužili a pak, z ničeho nic a bez varování se na sebe vrhli jako psi. Doslova. Chvíli boxovali, pak sebou praštili o zem a v komickém sevření do sebe mlátili dál. Zuřivost, s jakou se prali, mi vracela vzpomínky na sourozenecké bitky.
Jeden z nejlepších českých zápasníků Andre Reinders kdysi řekl, že MMA je jako triatlon mezi bojovými sporty. Uvidíte v něm totiž všechno – od klasického boxu, thaiboxu až po řeckořímský zápas. Právě komplexnost tohoto sportu činí boj velmi napínavým, protože nikdy nevíte, zda se zápasníci poperou „kultivovaně“ vestoje, či s prásknutím padnou na zem a budou se po sobě svíjet jako hladoví milenci, co se neviděli roky.
Co však bylo na celém večeru to nejhorší – už jste někdy slyšeli, jak to zní, když někdo dostane pěstí do hlavy? Pětkrát za sebou? Normálně by člověk řval jako zvíře, kdyby ho někdo kopnul do holeně. Zápasníci za celý zápas snad ani neheknou. S každou ranou jsem čekala, že zápasník musí padnout a umřít, což se naštěstí nestalo. I když pro obyčejného člověka by každá rána tady byla smrtící. Krev a šroubky, jak by řekl můj otec. I když krev tu žádná nebyla, což je další důkaz „nesmrtelnosti“ zápasníků.
Asi jsem udělala chybu, že jsem na MMA šla nepřipravená. Ačkoliv samotný boj působí neuvěřitelně surově, ve skutečnosti se řídí pravidly a žádná agresivita v něm není. Zápasníci rozhodně nejsou žádní hospodští rváči. Viděli jste snad někdy aby se hospodští rváči po boji objali a div si nedali pusu (taky toho večera jedna padla)? Zápasníci do klece nevstupují s myšlenkou na zabití soupeře, ale s myšlenkou na vítězství. Osobně vím, že už mě na MMA nikdo nedostane ani heverem, nemám na to povahu. Navíc - romantické to vážně není. Přesto si myslím, že je škoda, že spousta lidí se k němu staví stejně jako většina mých přátel, aniž by věděli, o co vlastně jde. U nás je bohužel natolik silně zakořeněn model fotbal-hokej, že odmítáme všechno nové a unikají nám tak opravdu vzrušující sporty jako je právě ultimátní zápas.Tento sport by však velice brzi mohl přinést něco co nám tu v Čechách chybí. Pořádná show.
Barbora Lukášová
zdroj fotek: www.hellcage.cz
